Waterfall
Jak uvádí Forbes, model „waterfall“, tedy „vodopád“, je tradiční, klasický, lineární model řízení projektů, který byl vyvinut v 50. letech minulého století. Projekt je rozdělen do několika fází a každá z fází navazuje na výsledky té předchozí. Každou fázi je nutné dokončit předtím, než se začne další.
Projekt začíná sepsáním požadavků na výsledný produkt – tedy toho, čeho se vlastně projektem má dosáhnout. Následuje design, vývoj, verifikace a údržba.
Výhodou tohoto systému je jasná struktura i jednoduché sledování postupu projektu. Jedná se ale o nepříliš flexibilní metodu a pokud vás po cestě během projektu potkají nečekané problémy nebo nové výzvy, do struktury projektu se začleňují poměrně složitě.
Lean
Jedná se o systém vyvinutý automobilkou Toyota. Tato metoda se zaměřuje na identifikaci a také eliminaci zbytečné práce, zahlcení a nadprodukce.
Jednou z metod „lean“ projektového řízení je Kanban, v rámci kterého se vizuálně zobrazují fáze projektu a jejich postup na takzvaném „boardu“.
Výhodou „lean“ projektového řízení je důraz na efektivitu a eliminaci odpadu. Zároveň se jedná o metodiku používanou hlavně ve výrobě typu „just-in-time“ a není jednoduché ji aplikovat na projekty jiného typu.
Agilní řízení projektů
Pod tímto pojmem se skrývá řada různých pod-metodik a systémů. Obecně se jedná o odpověď na rigidní řízení typu „waterfall“. A jako takové „agile“ nabízí vyšší flexibilitu, interakci a možnost měnit deadliny, priority a zaměření v průběhu projektu.
Nejpoužívanějším modelem agilního řízení projektů je takzvaný „scrum“, který je řízený „scrum masterem“ a ve kterém se projekty posouvají dopředu v takzvaných „sprintech“ v délce nejčastěji dvou týdnů.
Výhodou agilního řízení projektů je vysoká flexibilita a nenáročnost co se týče dokumentace a papírování. Nevýhody tohoto typu řízení se projeví především u velkých projektů nebo komplexních týmů, protože agilní řízení projektů vyžaduje intenzivní, neustálou komunikaci i vysokou míru nezávislosti jednotlivých členů týmu.
-mm-